(9)
(10)
Motor auta tiše předl a Pamela suverénně svírala volant, i když měla řidičák teprve od minulého měsíce.
"O takové káře si můžu nechat jen zdát," řekl Viktor a lehce přejel palubní desku ruko
.
"Má automatickou převodovku, což mi vzhledem k mým řidičským schopnostem vyhovuje," shodila své jezdecké umění Pamela. "Nechceš řídit, Viky?"
"Ty bys mně k tomu vážně pustila?" podivil se Viktor.
"Klidně," zatvářila se Pamela sebejistě, zabrzdila u krajnice a vystoupila z vozu.
Viktor si přesedl a vzal lesklý volant do rukou. "Stejně pochybuji, že to tou lesní cestou k jeskyni projedeme."
"Kdo se bojí, nesmí do les," řekla Pamela rázně.
U domu Marshallových přibrzdili a Viktor vyběhl z auta pro svého německého ovčáka. Za chvíli byl zpět a černý pes vyskočil na zadní sedadlo. Začal očichávat ztuhlou Pamelu, která se velkých zvířat bála.
"Neotravuj, Baku," odstrčil Viktor psovi čumák a zabouchl dveře vozu. "Jedeme vyzbrojení jako trestní eskadra, tak doufám, že nás nezavřou – buďto policajti, nebo psychiatři," řekl Viktor a ukázal na velký lovecký nůž, který si vzal sebou.
Sešlápl pedál a za pár minut se už hnali po silnici k Sleeplandu.
Viktor si pohvizdoval nějaký trhák od Pink Floyd a pak se rozhodl rozveselit ztrápeně se tvářící Pamelu.
"Třeste se, Vetřelci!"
Pam se krátce usmála a odhodila vlasy z čela. "Teda Viky, tobě snad rostou svaly, nebo co."
Viktor se zamyšleně zamračil, až se mu udělaly na čele vrásky. Pamelu napadlo, že je to docela pěkný. Pak si vzpomněla, že vlastně podobnou grimasu dělá nevědomky i Adam.
"Ani nevíš, že už kvůli tobě půl roku chodím do posilovny," řekl Viktor a upřeně přitom pozoroval asfalt dálnice.
Pamela nevěděla, co má na to odpovědět, a tak si také začala potichu broukat nějakou melodii, která se jí právě zrodila v hlavě.
Zabočili a stále mlčeli. Teprve na lesní cestě se náhle vlčák Bak vrhl na zděšenou Pamelu a olízal jí celý obličej. Po dalších minutách jízdy lesem se spolu docela spřátelili.
Podvozek auta začal drhnout o výmoly a balvany.
"Dál to asi nepůjde. Úplně bysme ten auťák zničili konstatoval Viktor a tak všichni tři raději vystoupili.
"Myslím, že jsme jen kousek od místa, kde jsme byli s Adamem," ukázala Pamela prstem k pokroucenému vývratu vzdáleném několik desítek metrů.
Vydali se směrem k němu.
Viktor vzal psa na krátké vodítko. "Záleží ti hodně na Adamovi, viď?" zeptal se stroze.
"Nevím, co je ti do toho," prskla Pamela.
"Reaguješ jako kočka. Nic mi do toho není, jen se tak ptám." Pak pohlédl na tu sklíčeně se tvářící křehkou bytost vedle sebe a dodal: "Nebuď už smutná, Kelly se určitě nic nestalo, uvidíš. Možná každou chvíli zavolá nějakej únosce, že chce výkupný. Víš, nejste zrovna chudý a tohle se občas stává."
"Kéž bys měl pravdu," vzdychla si a otřela si rukou oči.
Zdálo se, že Viktor jí chtěl ještě něco říct, ale nakonec to raději spolkl.
Cesta jim uběhla a najednou stáli u vývratu. "Jsme tady," hlesla Pamela. "Odtud jsme minule vyráželi k jeskyni."
Viktor se snažil navést vlčáka na stopu.
"Hledej, Baku, stopa!" volal na něj hlasitě a černý vlčák čenichal ostražitě kolem. Náhle prudce vyrazil a vlekl Viktora za sebou. Pamela jim sotva stačila.
Prodírali se křovinami a jako minule zabočili na stezku vedoucí nad malým kaňonem.
Vlčák šel najisto a oba uvažovali o cíli jejich cesty. Každý trochu jinak.
V Pamele byla malá dušička a kdyby se nejednalo o sestru, vydala by se nejraději okamžitě nazpátek. Setkání s tou hrůznou snovou položivočišnou rostlinou Itrun ji děsilo, ale nedávala to na sobě znát.
Když se blížili k známé skalní stěně, zašmátrala v kabelce po zbrani. Stoupala napjatě po příkrém svahu a pistoli svírala křečovitě v ruce.
Náhle se ozval výstřel a rozezněl se ozvěnou po okolních skalních sedlech.
Viktor se prudce obrátil a Bak začal zuřivě štěkat.
"Co se stalo?" houkl Viktor na překvapenou Pamelu.
"To nic, jak jsem šplhala nahoru, zmáčkla jsem jen omylem spoušť..."
"Vždyť jsem si myslel, že se s tou bouchačkou ještě přizabiješ. Prosím tě, dej to sem," sebral jí Viktor nesmlouvavě pistoli a zastrčil si ji za pásek kalhot.
Uklidnil psa a všichni pokračovali v cestě. Nad nimi se tyčila skalní stěna a oba následovali vlčáka až k ní. Tam, kde se ale minule černal vchod do jeskyně byla jen šedá hornina.
Pamela zoufale šmátrala po skále a nevěřila svým očím.
"Ten vchod tu musí někde být, Bak se musel splést a zavedl nás jinam."
"Pamelo, tenhle pes zvládl výcvik na výbornou, prostě nás zavedl tam, kam mířily naše staré stopy. Nemohl se zmýlit, věř mi," rozhodil Viktor bezmocně rukama.
"Ten vchod tu někde musí být, musí..." zoufala si Pamela. "Kelly je někde tady a hrozně trpí, já to vím."
Viktor jí utěšoval.
"Nedá se nic dělat. Víš co, já sem zajdu ještě jednou se svým bráchou. Studoval policejní akademii, ale pak toho nechal. Jestli se ta j jeskyně prostě nepropadla do země, najdeme ji. Neboj se," vzal Pamelu kamarádsky za ruku.
Pamela se na Viktora podívala s nadějí.
"Tak dobře, půjdeme, ale jen s podmínkou, že tu jeskyni s bráchou ještě dnes najdete..."
V tom se zimničně otřásla a dolehl na ni další příval bolesti. Cítila v sobě Kellyin utrpením zrychlený dech a před očima se jí udělaly mžitky. Cítila, jako by se jí něco v podbříšku pohnulo a začalo růst v jejím těle. Černé semeno z jejího snu nabobtnalo lidskou krví a začalo pomalu, pomaličku zapouštět kořeny do Kellyina chvějícího se těla.
Roklinou se ozval Pamelin nelidský výkřik. Viktor jí ihned přispěchal na pomoc. Mířil pistolí do okolních houštin a vyjeveně se ptal, co se stalo, když neviděl žádného útočníka.
Pamela se zapotácela a v mysli zřetelně uslyšela Kellyino zachroptění: "Jsou všude mezi námi!"
Musela na ten zoufalý výkřik myslet celou cestu, když se opřená do Viktora vracela k autu.